V sobotu dopoledne sedíme ve vlaku na Hlavním nádraží v Praze a jedeme do Děčína. Cestou, jako vždy, hrajeme prší. Po příjezdu jdeme rovnou na autobus do Staré Olešky, odkud je to do kempu kousek.
Chvíli šlapeme, trošku bloudíme, nakonec jdeme přes Havaj až do našeho cíle - Aljašky. Máme rezervovanou chatku, takže fasujeme ložní prádlo a hurá na ubytování. Ty větší (nejmenované) citlivky vybírají to nejčistší s nejméně dírami, ostatním stačí to, co dům dá. Plánujeme kudy kam, když zjišťujeme, že to je odsud všude poměrně daleko, tak si říkáme, proč jsme ji nechali organizovat, ale co... my to zvládneme, že? Děláme si salát k jídlu a ochutnáme moje vlastnoručně dělané kynuté buchty. Večer si jdeme ještě prohlédnout okolí a hurá do hajan, abychom mohli brzy ráno vstávat a vydat se na tůru.
Budíček nás probudil před šestou ráno. Procházíme krásným klidným údolím podél potůčku. Pokračujeme po silnici přes vesnice Jánská a Srbská Kamenice, od které zase scházíme do přírody. Kousek před Dolským mlýnem, kam máme namířeno, nacházíme bunkr, tak si ho prolézáme a hrajeme si na vojáčky. Ještě vyšlapeme asi tisíc schodů vytvořených ve skále, pak zase dolů do údolí. Prohlížíme si opravdu krásně vytvořené budovy z kamení a dáváme si tu pauzičku.
Pozor, spoiler pro kačery! Po pauze jdeme na kešku, která je odsud kousek. Po delším hledání všude možně Foxo zkouší poslední možnost. Sundavá boty a brodí se potokem. Naštěstí tam ten poklad byl.
Teď zase hurá do kopce do Vysoké lípy, přes dalších tisíc kamenných schodů. Odsud na vyhlídku Ptačí kámen a pak zase dolů do úžasné Divoké soutěsky. Kaňonem pokračujeme až k přívozu. Ten pendluje mezi dvěma stanicemi, na obou stranách je zvoneček a dá se případně zazvonit, aby přívoz přijel. My jsme zvonit nemuseli, po chvilce se objevil sám. Dokonce se nahromadilo i více lidí. Mezi nimi i nějací Němci, nicméně pan přívozník se s nimi nedokázal domluvit, když paní po něm chtěla vrátit půl eura, jelikož zaplatila dvoueurovkou. Takže jsem dělal překladatele i když německy neumím ani slovo. Loďkou se za vyprávění příběhů o soutěsce posouváme k Mezné. Odsud to jsou dvě hodinky k Pravčické bráně.
Celí unavení stoupáme nahoru klikatou cestou. Nahoře u brány na nás fouká osvěžující vítr. Výhledy jsou tu krásné, je tu i vidět Růžák - nejvyšší kopec v okolí.
Když jsme seběhli dolů, tak koukáme, jestli nejede nějaký autobus. Jsme unavení a už se nám nechce jít ani metr. Vzhledem k tomu, že nic nejede, se snažíme chytit signál na telefonu, že si zavoláme taxíka. Signál jsme nezískali celou cestu do Hřenska. Zde nacházíme občerstvení, dáváme si Kofolu a ptáme se obsluhy, jestli si můžeme nějaký dovoz zavolat. Slečna přikyvuje, že s mobilním signálem je to tu opravdu špatný a začne shánět známého, že nás odveze. Sice to trvá docela dlouho, ale nikomu se zpátky těch 24 kilometrů nechce, takže v klidu vyčkáváme.
Nakonec přijíždí mladík, který nás odváží až ke kempu. Když se ptáme, co za to, tak povídá: „Nevím, stovku, nebo dvě. Jak chcete.“ Tak s poděkováním dáváme dvě kila a došouráváme se k baráčku. Večer si jdeme ještě sednout k místní hospůdce a pak opět zalézáme do postele. Někdo dokonce do cizí ;-)
Další den vstáváme trošku později. Už balíme a odevzdáváme věci na recepci a vydáváme se opět směrem Srbská Kamenice. Zde si dáváme oběd v restauraci a pak hurá na Růžovský vrch. Sice máme všichni šlapání už dost, ale překonáváme svou lenost a na kopec se vydáváme. Kopec je opravdu strmý, takže cesta vyčerpávající, ale je tu krásně a ticho. Až teda na vzdychání Viki. Nahoře nás čeká překvapení - skoro žádný výhled. Musíme koukat skrze stromy. Tak se alespoň zapisujeme do knihy, občerstvujeme se a zase dolů.
Cestou z kopce si beru na památku všudepřítomný čedič, který mi vzápětí Julo odcizuje a ani výhrůžky, že dostane čedičem do hlavy, nezabírají. Už se blížíme do vesnice Růžová, odkud nám jede autobus do Děčína. Sedíme ve vlaku do Prahy s dobrým pocitem, že jsme překonali během dvou a půl dne 46km, opět hrajeme prší.
