Viva la deník

Den první: Ja ja, das ist gut!

První den, tedy 3. září či septembera, našeho tripu do Francie. Vyrážíme z Prahy ve složení Marek (Čech), Julo (Slovák) a Igor (taktéž Slovák). V 11:30 odjíždíme ze Spořilova na Hlavní nádraží a ve 12:00 si už dáváme snídani v Burger Kingovi a jdeme čekat na vlak, který vyráží o půl jedné směr Berlín.

Po půl hodině jízdy už nás kontroluje průvodčí a na rozdíl od Slováků ode mne chtěl občanku a lístek k hranicím, protože mi na území ČR neplatí naše Euro jízdenka. Jinak jízda pokračuje v pohodě, vlak je celkem pohodlný a v prší se mi celkem daří.

Projeli jsme Děčínem a v 14:15 už jsme v Německu.

Právě jsme zabrzdili na Hauptbahnhoft – Hlavním nádraží – v Berlíně, podle slunce určuji čas 17:30, což potvrzují i hodiny na jednom z nejmodernějších nádraží v Evropě. Ačkoliv tato několikapatrová budova má spoustu obchodů a fastfoodů, tak se tu dlouho nezdržujeme, ještě chceme odlovit nějakou kešku a podívat se na Brandenburskou bránu.

Už je sedm hodin, jsme zpět na nádraží. Cestou k Brandenbunské bráně jsme si prohlídli sovětský pomník, kde jsme narazili i na Igorův kanón, ale dozvěděli jsme se, že pojmenován není po našem Igorovi. U brány jsme získali naší první společnou fotku. Kešku jsme nenašli ani jednu – u Igorova kanónu (tedy u toho sovětského) jsme hledali cestou tam i zpět, ale bez úspěchu a z mostu kousek od nádraží je nejspíš ukradená, takže z Německa bez odlovu.

Trochu jsme se prošli po nádraží, hodili do sebe něco k snědku a teď, v osm hodin, už jedeme z Berlína do Francie, konkrétně do Metz. Viva la France!

Ještě večerní zápisek – je tu tma a smrdí to tu. Vlak tu různě čachruje a vůbec nevíme, jestli se ten vlak vůbec do Francie chystá, už po několikáté (ne)stavíme v Hannoveru, zatím si tedy vyprávíme vtipy o Hitlerovi a židech.

Den druhý: Dobytí západního pólu.

Je 5:43 a probouzím se ve Francouzské stanici Forbach. Kluci jsou už vzhůru a prohlíží si francouzskou krajinu. Za chvíli vystupujeme v Metz. Budeme tu mít asi tak dvě hodinky na prohlídku, pak se vydáme do oblasti Champagne.

Tak už máme slunce nad hlavami. V Metz jsme posbírali tři kešky, prohlídli si park, Nový chrám a odfotili fontány. A pak už jsme si razili cestu sem, do Châlons en Champagne. Chceme si tu koupit šampaňský. Z Metz sem nejelo nic přímo, přestupovali jsme v Bar le Duc, přičemž nás průvodčí ani nekontrolovali. Zkušenost ze SNCF (Francouzské dráhy) jsou vesměs pozitivní – místní lokálky jsou pěkný a pohodlný. Trochu mínus je, s čímž jsme nepočítali, že tu nemají úschovny zavazadel. Naštěstí naše bágly nejsou nějak těžký. Snad to bude lepší ve větších městech.

Inu, jsme zase na nádraží, prošli jsme se městečkem. Zřejmě mají „katedrálu sv. Víta“ v každé vesnici. Prolezli jsme tu i obchodní dům, ale obchod se šampaňským nikde. V turistických informacích jsme nakonec zjistili, že tohle město není to pravé. Takže jsme si prohlídli obchoďák a hurá do Reméše, ale nejdřív ještě odlov kešky.

Ve vlaku jsem změřil rychlost lokálky – 140km/h, po příjezdu pokračujeme přes práh nádraží v Reméši. S batohy na zádech. Co se tedy dělo v Reméši kolem druhé? Prošli jsme dlouhým náměstím vyplněným restauracemi vyplněných plnými francouzy a zašli jsme do katedrály. Katedrála je velká jako kráva, tedy spíš, jako velká kráva. Potom jsme konečně sehnali nějaké šampaňské, kterého jsme nakoupili čtyři kousky (každý jedno a jedno společně na ochutnávku) a šli si odlovit další kešuli v parku vedle katedrály. A taky konečně moje první pravá, výtečná, francouzská le bagguette. A hurá na nádraží, kde nás čeká nemilé překvapení - TGV do Paříže je narváno k prasknutí a tři Slované se tam prý už nevejdou. Nepodařilo se nám najít bližší spoj, nežli ten za tři hodiny, takže zabíjíme čas v restauraci a hledáním wifi.

Za deset minut půl sedmé a hádejte, kde sedíme? Ano v TGV (Train à Grande Vitesse – prostě rychlá mašinka)! Z Reméše jsme se museli přesunout mašinkou na nádraží pro Champagne Ardenne TGV – hlavní nádraží pro TGV v této oblasti.

Za čtyři minuty po výjezdu už dosahujeme rychlosti 230km/h a o další dvě minutky později naše maximálka 300km/h! Rychlost byla hezky poznat jak pohledem z okýnka, tak zaléháním v uších v úzkých koridorech a tunelech. Cestu rychlovlakem jsme si užili, ačkoliv jsem čekal, že sedačky budou mít pohodlnější.

V sedm hodin, tedy 40 minut po výjezdu, jsme v Paříži, hlavním městě Francie. Dneska tu jen přespíme a vyrážíme na sever, protože se sem budeme ještě vracet. Všechny spoje na severu Francie jsou totiž řešeny přes Paříž, takže původní plán – při cestě nahoru se vyhnout Paříži úplně – nevyšel.

Kolem desáté večer se suneme do spacáků a jdeme chrnět. Proč nám to trvalo tak dlouho? Protože Francouzi. Na nádraží v Paris Est jsme hledali turistické informace asi půl hodiny, načež jsme zjistili, že mají zavřeno. Naštěstí nám ochotně poradili hned vedle v informacích pro postižené, kde bylo otevřeno. Přepravili jsme se co nejblíže kempu metrem linkou jedna. Místních jsme se zeptali, kde náš kemp najdeme. Prý asi jeden až dva kilometry, tak hurá, dáváme batohy na záda a štrádujeme si šest kilometrů, rozbalujeme stan a ochutnáváme teplé šampáňo. Dobrou noc.

Den třetí: Ratata, ratat… co tady se nestřílí?

Budíček jsme si dali na sedmou ráno, po půl hodině máme sbaleno. Na recepci se ptáme, jak se nejlépe dostaneme zpět na nádraží, ale celkem zbytečně. Po hodině jsme narazili místo na vlak, který nás měl zavést přímo na Paris Est, na nadzemku (taková odnož metra). Tak jsme zajeli na konečnou, a šli jsme na jinou linku. Přestup se moc nepodařil, Julovi turniket sežral lístek a nepustilo ho to dál a na dalším turniketu to pro jistotu nepustilo nikoho. Na informacích nám dali nějaké servisní lístky, na které turniket už reagoval.

 Ve tři čtvrtě na deset naskakujeme do téměř jedoucího vlaku směr Caen. Vlak to je pouze místenkový, jenže fronta na lístky byla dlouhá a nestíhali bychom je koupit a na další vlak se nám čekat nechtělo, takže doufáme, že nás průvodčí nevyhodí.

V Bayeux se ubytováváme v penzionu nedaleko nádraží, pan majitel nás nalákal na falešnou cenu, že je tu nejlevnější, takže zakupujeme pokoj za 18 euro na osobu.

Na pokoji necháváme zavazadla, bereme jen mojí pánskou tašku a jdeme zjistit autobusový spoj na pláž, jenže! Jsme přeci ve Francii a ve Francii autobusy v neděli co? No nejedou. Takže místo plánovaného Point de Hoc na Omaha beach jedeme do městečka Arromanches na Golden beach. Sem, protože do Point de Hoc by nás to vyšlo pěkně draho a do Arromanches měl zrovna namířeno nějaký Brit, takže jsme se šábli o taxíka.

Taxikář nám pověděl něco z historie – jak Bayeux, tak Arromanches se válka téměř nedotkla, všechny bitvy se odehrávali kousek odsud a tato pláž zůstala krví neposkvrněna. Němci tu vystavěli obranu proti vylodění, které se tu nakonec nekonalo. Po příjezdu do městečka jdeme rovnou na la pláž. GPSka správně ukazuje 0 metrů nad mořem. Voda není příliš studená, ale na koupání to není, takže není divu, že v moři nikdo neplave, jen se tu čachtá pár dětí. Po prohlídce pláže jdeme na útesy, které jsou 56 metrů vysoký, cestou zkoumáme německý bunkr, zvenku i zevnitř. Na útesech je krásný výhled a do zad nám fouká teplý vítr. Prostě nádhera. Potom si jdeme prohlídnout městečko ověšené francouzskými, americkými a anglickými vlajkami. V restauraci si dáváme oběd a zkoušíme francouzské pivo. Mají tu muzeum o D-Day, různý děla o protiletecké kanony, tady vlaje i česká vlajka. Jezdí tu i vláček, který nás odvezl na kopec, kde je nějaká vyhlídka.

Asi po čtyřech hodinách se snažíme dostat zpět. Nejdřív to zkoušíme stopem, ale nikdo nás nechce, takže jsme si z hotelu zavolali taxíka a jedeme zpět do Bayeux. Ve městě se snažíme najít obchod. Našli - po půl hodině po uzavíračce, takže nezbývá nic jiného než nějaký fast food. Po dalších dvou keškách jdeme na pokoj. Bonne nouit!

Den čtvrtý: Trocadéro.

Probouzíme se v osm hodin za svitu slunce, balíme se a jedeme opět do Paříže přes Caen.

Ve dvě hodiny už jsme v kempu v Paříži. Kromě toho, že jsme si málem nesedli do vlaku do Caen se nic zvláštního nestalo, takže si akorát na recepci domlouváme, jestli si u nich můžeme nechat bágly (Francouzi prostě neznají úschovny).

Vše dopadlo dobře, takže opět vybaveni pánskou taškou vyrážíme do centra Paříže, konkrétně na Champs-Élysées, kam jsme se dopravili metrem. Pařížský metro už zvládáme v pohodě, v podzemí jsme strávili skoro stejně času jako nahoře.

Máme půl pátý a sedíme v restauraci kousek od Vítězného oblouku, na kterém jsme byli. Trochu nás překvapila cena za vstup, ale když už jsme tady. Nahoru jsme vyšlapali točité schody. Výhled z něho byl krásný, Champs-Élysées je zněj hezky vidět a udělali jsme si několik fotek s Eiffelovou věží, na kterou se chystáme po obědě za 15 euro.

Škoda, že je zataženo, stojíme totiž na vrcholu Eiffelovy věže! Nechápu, jak se nám mohla ztratit, když jsme k ní od oblouku šli. Vstupy do věže jsou dva – v jedné noze se šlapalo pěšky a v severní jezdil výtah. Na ten jsme čekali i my. Během té hodiny, co jsme čekali ve frontě k pokladnám, jsme měli hezké divadlo. Černoši si vždy vyložili své suvenýry, nebo je přímo nabízeli davu ve frontě, a jakmile se objevili policajti, tak zmizeli rychle jak Copperfield a stejně rychle se objevili, když policajti zmizeli.

Výtahem jsme vyjeli do druhého patra. V prvním je jen nějaká restaurace a výtah tam ani nestaví. Zde jsme byli asi půl hodiny a pak jsme vyrazili úplně nahoru, což je 370 metrů nad mořem. Mezi vrcholem a druhým patrem pendlují čtyři výtahy, takže dostat se tam bylo celkem rychlý. Z Eifelky je pěkně vidět, že je Paříž placka, kromě Montmartre tu není žádný kopec. A přesto konec města v nedohlednu. Mají tu i hezkou ceduli, kde nám ukázali, že Praha je východně 890 kilometrů a Bratislava o dalších 200 kilometrů dále. Igor s Julem volají známým, mě se mobilní spojení nepodařilo vytvořit. Prohlídka města z výšky končí, takže skáčeme… Tedy jedeme dolu.

Už je osm hodin a už se nám setmělo, chtěli jsme projít skrze park a jít zase na metro, ale na konci to bylo celé ohrazené, takže cestou zpět zapadlo slunce za obzor úplně a věž se nám rozsvítila před očima. Nicméně, nakonec metro nacházíme a jedeme se podívat na hřbitov slavných - Père Lachaise.

Cestou na hřbitov se záhadně objevujeme na stanici Trocadéro, která je úplně mimo. Nikdo neví jak jsme se sem dostali, radši tuhle záležitost házíme za hlavu. Před hřbitovem zjišťujeme, že mají zavřeno, takže si jdeme koupit potraviny a jedeme do kempu. Za čtvrt hodiny máme dvanáct a navíc nám začalo poprchávat, takže rozkládáme stan a zase do hajan.

Den pátý: Trik se špičatým kloboukem.

Probouzíme se v devět hodin a těšíme se na Asterix Parc. Nejdříve cestujeme autobusem, potom metrem, kde jsme chtěli přestoupit na RER, což je extra linka vlaků. Jenže po dvaceti minutách zjišťujeme, že odsud nic nejede, nějaká výluka vlaků, takže se přesouváme na jinou stanici RER, která nás doveze tam, kam potřebujeme. Konečně dorážíme na autobusové nádraží u letiště, odkud jezdí kyvadlová doprava do parku. Teda, spíš nejezdí. Na severu autobusy nejezdí o víkendu, tady zase jezdí jen o víkendu. Jdeme se tedy místo zábavy kulturně vzdělat – podíváme se na zbytek Paříže.

Protože zpět z letiště nemůžeme použít normální lístky MHD, ale chtějí, abychom si koupili nějaký předražený, tak jsme se rozhodli využít autobusovou dopravu. No, dorazili jsme skoro tam, kam jsme chtěli. Na trase autobusu byla nějaká manifestace, takže jsme skončili o několik zastávek dřív. Šli jsme si koupit nějakou bagetu a sýr k snědku a pak pokračujeme metrem. V podzemce úspěšně využíváme trik se špičatým kloboukem, který jsme se včera naučili.

Už jsou čtyři hodiny a jsme teprve u první památky, začátek tohohle dne se moc nepovedl.

Máme devět hodin, nakonec jsme si prohlídli hřbitov, invalidovnu, odlovili kešku, prošli jsme kolem malého a velkého paláce na Champs-Élyseés, kde jsme si dali francouzské víno v restauraci a teď sedíme v Louveru a večeříme. Je hezky a ty bagety se sýrem jsou prostě pochoutka.

Ještě jsme se přesunuli k Moulin Rouge. Tahle ulice je plná neonů, shopů, sexshopů a různých klubů. Před Moulin Rouge je fronta jako blázen a cena vstupenky je taky bláznivá, za nejlevnější místo chtějí 80 euro. Pár fotek před mlýnem a hurá zpět do kempu. Začíná poprchávat, takže plánované spaní pod širákem bohužel nebude.

Den šestý: Johanka a my v parku.

Dnes jsme vstali už v půl šesté, abychom stihli vlak do Tours, který jsme nestihli. Takže jsme na nádraží počkali na další, který už jsme stihli.

Během tříhodinové cesty se nám projasnilo a my se hezky prospali. Cestovatelské štěstí pokračuje a my zjišťujeme, že vlak do Chinon nejede z neznámého důvodu a posílají nás na náhradní autobus. Cesta se trošku protáhla, protože to byl nějaký školní autobus, který stavěl v každé vesnici. Nicméně do Chinonu jsme dorazili a my se jdeme podívat na hrad, odkud Johanka z Arku začala své tažení proti anglánům.

Od nádraží to je k hradu docela štreka, hlavně se ve vesnici musíme ptát, kudy na ten kopec. Po chvilkové procházce narážíme na jistě starověký výtah nahoru, skoro před vstupní bránu do hradu.

Prohlídka byla volná, takže jsme se nemuseli vázat na průvodce. Mají to tam hezky udělané, byly tam různé biáky a zvukové ukázky. Vzhledem ke krásnému slunečnímu dni byl až kýčovitý výhled z jedné strany na město rozléhající se pod hradem a ze strany druhé na vinice. Kromě tohoto parku tu je několik budov a několik věží.

Po tříhodinové prohlídce a půlhodinové cestě zpět na nádraží už čekáme na vlak zpět do Tours. Měli jsme dost času si Tours prohlídnout, ale spíš jsme čas strávili hledáním restaurace. V pět hodin nám ale Francouzi nic neuvaří, obědy končí ve dvě hodiny, to je přece jasný. Takže je to zase na fast foodu. Mimochodem, od teď už žádný kešky nebudou. Zbrusu nová GPSka mi upadla a už se nezapnula.

Před devátou hodinou už čekáme na vlak do Vierzon Ville. Po hodince jízdy zde vystupujeme, za hoďku nám jede noční mašinka do Carcassonne. Čekárnu nám zavřeli, jen tak tak jsme si koupili v automatu něco k pití a tyčinky a Igor si zašel na dámy.

Den sedmý: Dvacet bodů za město a tři za cestu.

Do města Carcassonne přijíždíme ještě za tmy, konkrétně dvacet minut před šestou hodinou. Cesta teda byla pekelná, nebo spíš opak pekla. Místa bylo celkem dost, i sklápěcí sedačky byly celkem pohodlný, ale celou dobu byla puštěná klimatizace zřejmě naplno. V cca v půlce cesty do vlaku přistoupil nějaký napitý pán, který mi stále drkal do sedadla. Několik minut jsem se snažil usnout, ale nezvládl jsem to, takže jsem se přesunul na jiné místo. No a ráno jsem se probudil zimou. Asi na půl hodiny jsem si vybalil spacák, abych neumrzl. Ale jinak jsme se přesunuli přes celou Francii v pohodě.

Hned po vystoupení z vlaku jsme se vydali směrem na hrad. Po chvíli šlapání už vstupujeme do prvního okruhu města ve městě. Ještě je všude tma, začíná poprchávat, takže nasazujeme pláštěnky a procházíme se městečkem. S přibývajícím světlem tu začíná městečko žít, připravují se obchůdky a restaurace, rozhodli jsme se tedy, že zkusíme někam ulít bágly. V hotelu ani v restauraci nám je nechtěli schovat, ale nakonec jsme nalezli kavárničku, kde nám majitel ochotně strčil bágly do kumbálu, takže se vydáváme jen v pláštěnkách něco nafotit.

Asi po dvou hodinách procházení jsme se vrátili do kavárny a vyčkáváme u kávy a croissantu, než otevřou vnitřní okruh města, tedy samotný hrad.

Prohlídku Carcassonne jsme si užili. Kromě rána, kdy trochu poprchávalo, bylo krásně slunečno celý den. Jen při cestě na nádraží jsme potkali slejvák, že jsme promokli až na kost.

Nyní pokračujeme na pobřeží. Musíme jet přes větší město Montpellier, odsud ještě vláčkem do Saint-Raphaël – pobřežnímu městečku a nakonec autobusem do Saint-Tropez. V Saint-Raphaël jsme si dali oraz na pláži se zmrzlinou v ruce a počkali na setmění. Večer jsme se jali prohlídnout Saint-Tropez. Jak se říká, je to město bohatých. Bary plné lidí osvětlují luxusní jachty a městečkem projíždí jen luxusní auta. V jednom podniku jsme si dali drink. Asi tu nejsou zvyklí na turisty s báglama na zádech, protože číšník si nás divně prohlížel a zaplatit chtěl ihned, jak nám donesl pití. Po chvilkovém posezení jsme se šli podívat na zbytek přístavu a trochu prolézt uličky města. Nakonec se Igor vydal poptat do pár hotelů na nocleh a potom jsme ulehli.

Den osmý: La Mer

Brzy ráno opět jdeme na autobus zpět do Saint-Raphaël a pokusíme se dostat na nějakou pláž. Ke kempu se dostáváme místním autobusem, poznat, kde vystoupit je složitější, protože autobus zastávky nehlásí a navíc jsou na znamení, takže jdeme s davem. Námi plánovaný kemp je již plný, takže hledáme náhradu. Kolem poledne jsme ubytovaní a rozkládáme stan. S paní na vrátnici se těžko domlouvá, protože kde jsou záchody, jsem se dozvěděl asi až na potřetí. Rozdíl mezi anglickými toilets a francouzskými le toilettes je obrovský. Nicméně, plavky a ručníky jsou v tašce a jde se flákat na pláž.

Kromě pár lehkých žahnutí od medúz jsme si moře užili. Nyní máme pět hodin a ještě jsme sjeli do Saint-Raphaël. Prohlížíme si město, nakupujeme nějaké suvenýry. Ke svačině jsme si dali francouzské palačinky. Zašli jsme přímo do palačinkárny, výběr tu mají obrovský, každý zkoušíme něco jiného. Pěkně jsme si smlsli, takže teď zpět do kempu.

Po večeři v restauraci patřící kempu se suneme do spacáku a zítra už domů.

Den devátý: Nazdar, nebo snad nashledanou?

Vstáváme v osm. Krásné slunné ráno, pomalu balíme a jdeme na bus do města. Po nákupu nějakého pití a jídla na dlouhou cestu už čekáme na TGV do Paříže. Původní plán jet přes Švýcarsko nevyšel, protože na cestu odsud do Švýcar neplatí naše eurojízdenky.

V sedm večer už odjíždíme z Paříže do Německa. Tady budeme přestupovat v Mannheimu, odkud jede přímák do Prahy. V Paříži ještě dáváme rychlou večeři v McDonalds, který tu není červený jako v Čechách, ale černý.

Rychlovlak do Mannheimu je luxusní. Interiér i rychlost překonávají francouzské TGV. Konkrétně jsme jeli rychlostí 307km/h. Na hraničním přechodu němečtí celníci sbalili nějaké emigranty, jinak cesta byla bezproblémová a pohodlná.

V Německu jsme si koupili lůžkové jízdenky, abychom se přes noc vyspali. Jízda nám utekla, i když jsme opět jeli přes Berlín. Já se probouzím až kousek před Prahou.

Suma sumárum

Během devíti dní jsme 20x využili přepravu vlakem a 3x autobusem (nepočítaje krátké přesuny MHD). Vlakem jsme urazili něco málo přes 6000 kilometrů během 60,5 hodin jízdy. Tuto dobu jsme zabili hraním 110 kol prší při celkovém umístění Marek – Igor – Julo. Svými digitálními fotoaparáty jsme vyblejskli přes 1200 fotek. A já jsem popsal 12 stran čtverečkovaného papíru A5.

Jízdní deník:

• Praha -> Berlín (12:40 – 17:30, 390km)
• Berlín -> Metz (20:00 – 6:20, 780km)
• Metz -> Bar le Duc (8:30 – 9:25, 100km)
• Bar le Duc -> Châlons en Champagne (9:35 – 10:20, 70km)
• Châlons en Champagne -> Reims (12:20 – 13:55, 50km)
• Reims -> Champagne Ardenne TGV (18:00 – 18:10, 10km)
• Champagne Ardenne TGV -> Paris Est (18:20 – 19:00, 140km)
• Paris Nord -> Caen (9:45 – 12:00, 230km)
• Caen -> Bayeux (12:30 – 13:00, 35km)
• Bayeux -> Caen (9:25 – 9:50, 35km)
• Caen -> Paris St. Lazare (10:05 – 12:15, 230km)
• Paris Austerlitz -> Tours (9:20 – 11:50, 235km)
• Tours -> Chinon (bus)
• Chinon -> Tours (16:15 – 20:50, 50km)
• Tours -> Vierzon (20:50 – 22:15, 110km)
• Vierzon -> Carcassonne (23:45 – 5:40, 650km)
• Carcassonne -> Montpellier (12:10 – 14:10, 165km)
• Montpellier -> Saint-Raphaël (14:15 – 18:00, 300km)
• Saint-Raphaël -> Saint-Tropez (bus)
• Saint-Tropez -> Saint-Raphaël (bus)
• Saint-Raphaël -> Paris (10:30 – 15:20, 950km)
• Paris -> Mannheim (19:05 – 22:20, 520km)
• Mannheim -> Praha (00:00 – 9:40, 1000km)

Celkem 60,5 hodiny a 6050km.