Den první: Studentem na západ.
Chtěli jsme s Julem vyrazit na výlet. Rakousko je blízko. A když už, tak i Švýcarsko, že? Vytipovali jsme si pár bodů, co chceme vidět a nic víc. Takže když jsme z pražského Spořilova vyrazili na Florenc na autobus, tak během čekání na MHD jsem se rozesmál, co že to zase dělám - jedu někam do Švýcarska, nevím kde budeme přespávat a jestli nám budou stačit peníze.
Nicméně jsme dorazili na autobusové nádraží, kde nám bylo oznámeno, že autobusy z východu mají zpoždění a že na ně čekáme. Skoro dvouhodinové čekání přečkáváme v čekárně Student Agency. Naštěstí toto zpoždění neohrozilo náš plán, zejména proto, že žádný nemáme.
Cesta autobusem byla dlouhá, ale naštěstí se dalo i spát. V 9:30 jsme v Curychu, takže teď jdeme na vlak, přemístit se do Lorence. Teda Luzernu. Zjišťujeme, že vlak jede asi za 15 minut. Ve spěchu sháníme lístky, narážíme jen na automatické pokladny, přes které se nám to moc kupovat nechtělo, protože jsme potřebovali radu, jaké lístky vlastně koupit. A jak později zjišťujeme, opravdu by se ta rada hodila.
Usedáme do vlaku, budeme se přemisťovat asi hodinu. Při kontrole nás paní průvodčí upozornila, že naše lístky jsou neplatné, že to jsou lístky pouze pro Švýcary. Trochu jsme se báli pokuty, ale vše dobře dopadlo. Teda, kromě našich peněženek, ty nadšené nebyly. Průvodčí s námi v Luzernu vystoupila, zavedla nás k pokladnám, pokladní vysvětlila situaci a my jen doplatili plné jízdné. Suma sumárum - lístky jsme nakoupili za cca 40 švýcarských franků, dalších 40 franků jsme dopláceli. Lze teda říct, že doprava ve Švýcarsku je poměrně drahá, když nás hodina vlakem stála tolik, co devět hodin autobusem.
Když už jsme peníze oželeli, vydáváme se zjistit, v kolik nám vyplouvá loď do Rütli, což je vesnička, odkud vyjíždí horský vláček na Rigi Kulm, což je místní kopeček. Ve volném čase si prohlížíme město, sbíráme kešky a já si zde kupuji pravý švýcarský nožík. Sice se neliší ničím jiným než cenou, než ty, co se prodávají u nás, ale suvenýr je suvenýr.
Po pěkné hodinové plavbě už sedíme ve vláčku. Cesta byla moc pěkná, docela jsme se i zasmáli, že to rovnou využívají pro přepravu pošty - paní strojvůdkyně se pokusila hodit balík rovnou do schránky, která byla u trati, nicméně se netrefila, tak musela vlak zastavit a balík sebrat.
Po chvilce už jsme nahoře. Ještě kousek musíme vyšlápnout na vrchol a můžeme se kochat výhledem ve výšce 1797 metrů nad mořem. Počasí je krásné a pokochání úchvatné.
Před odchodem z Rigi Kulm si dáváme párky s hranolkama za asi 12 franků. Dolů jedeme zase mašinkou, ale na druhou stranu kopce. Ze Švýcarů se už jedeme pryč. Do Rakouska přes Lichtenštejnsko. Do Vaduzu se dostáváme Lichtenštejnským MHD celkem v pohodě. Hlášení zastávek dětskými hlásky je roztomilý nápad, bohužel po chvíli se mi to zdálo už trošičku otravný. Nicméně jsme v centru městečka a zjišťujeme, jak se dostat za hranice. A to docela blbě. Nejdříve nám jede autobus za 3 hodiny a to ještě ze zastávky, která nevíme, kde je. Času je dost, takže jdeme najít kešku a pak jdeme hledat tu zastávku.
Čekáme na autobus, a protože čas utíká pomalu, tak koketujeme i s myšlenkou, že dojdeme do Rakous pěšky, ale vzhledem k tomu, že je to poměrně daleko, navíc začalo pršet, tak radši stojíme v přístřešku a doufáme, že zmíněný autobus přijede.
Nakonec se dostáváme do Rakouska. V plánu je najít ubytování a ráno vyrazit na Krimmelské vodopády. Já dostávám geniální nápad, že zůstávat ve vesnici Feldkirch za hranicema je blbost, že tu ubytování nenajdeme a že se aspoň přiblížíme k vodopádům, takže ještě vyrážíme vlakem do Innsbrucku.
Hnedka vedle nádraží byl hotel, ale plný, takže tady se nevyspíme. Zjišťujeme na Internetu nějaké nejbližší ubytování. Bohužel všechno, co bylo v našich finančních možnostech bylo plný. Takže dostáváme další geniální nápad - kupujeme lístky na MHD a vyrážíme kdoví kam, koukáme z okna, jestli nenarazíme na ubytování. Dojíždíme na konečnou a jedeme zase zpátky na nádraží, kde nám nezbývá nic jiného, než přečkat noc, protože vlaky naším směrem už nejedou žádné. Na wifi hledáme nějaké kešky, jejichž lovením si chceme zkrátit čekání.
Den druhý: Erste fall, wasserfall.
Ráno konečně nastupujeme do vlaku. Jedeme do vesnice Krimml s přestupem v Zell am See. Cesta byla pěkná, jeli jsme kolem hor a křišťálových jezer. Od vlaku je vesnička ještě nějaký ten kilometr daleko, jdeme s davem do autobusu a přepravujeme se blíž.
Ve vesničce se chystáme najít ubytování. Je tu spousta privátů, ale plných. Když už si říkáme, že holt budeme muset přespat v místním čtyřhvězdičkovým hotelu, tak nacházíme útulný baráček se staršími Rakušany za přijatelnou cenu se snídaní v ceně. Takže se zde ubytováváme a jdeme k vodopádům.
Zatím jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy byl. Hektolitry valící se vody ze skály dopadající na trčící kameny ze země, prostě nádhera. A stoupnout si pár metrů od toho, úžasný zážitek, jen ten vodní opar mě stihl promočit skrz na skrz než jsem stačil vůbec zapózovat před fotoaparátem. Naštěstí je slunečno, takže se to vysuší během chvilky. Krimmelské vodopády jsou jedny z největších na světě, my se vydáváme po stezce podél vodopádů směrem nahoru. Překvapily nás místní ukazatele, které místo vzdálenosti v kilometrech ukazují jen čas v minutách. Nahoru, tedy do cca 2/3, je to prý 40 minut, tak pohoda. Zřejmě to je nějakým speciálním Rakousko-turistickým krokem, protože nám to trvalo dvojnásobně dlouho. Sice jsme se občas kochali, ale ani tak bychom to za ten čas nezvládli. Nahoře jsme si dali zmrzlinu, kterou prodával Slovenský spoluobčan, opláchli nohy v ledové vodě a šli jsme zpět.
Do vesnice zpět jsme šli mírně jinou cestou, původně jsme to chtěli vzít lesem, ale stezka nebyla ideální, takže jsme to nakonec vzali po normální cestě. Ještě sehnat nějaký jídlo a můžeme jít spát.
Den třetí: Zima v létě.
Ráno nás čekala klasická snídaně - káva, čaj, housky, máslo, marmeláda a tak podobně. Pán se vyptává odkud jsme, jak se nám tu líbí a na vše odpovídá „zupa zupa“. Po příjemném ránu se vydáváme dál. Potřebujeme se dostat na vlak, problém je, že autobusy mají velké intervaly, takže se vydáváme pěšky na stanici. Když už jsme těch několik kilometrů došli, tak zjišťujeme, že nám došli finance. Nejbližší bankomat je v Krimmlu a jít tam a zpět se nám opravdu nechce. Doufáme, že se ve vlaku dá platit kartou. Nelze. Sesypáváme tedy všechny drobné co nacházíme po kapsách a kupujeme lístky do nejbližšího města, které nám poradila průvodčí - že tam by bankomat být měl.
Jedeme pár stanic, vystupujeme v městečku a hledáme bankomat. Úspěšně jsme vybrali další hotovost a čekáme na vlak v kavárně. Pokračujeme do zastávky Werfen, odkud se chystáme vystoupat do ledové jeskyně Eisriesenwelt. Přestupujeme opět v Zell am See, máme trošku času, tak si prohlížíme toto letovisko. Na náměstí se hraje plážový volejbal, samozřejmě fandíme od pohledu sympatickým Češkám a i přes to, věnujeme nějaký čas i keškám.
Přijíždíme do Werfenu. Nahoru k jeskyni musíme autobusem, který stíháme jen tak tak - vystoupili jsme z vlaku a vyrážíme hledat do města autobus, ačkoliv nevíme kam. Ale jen co jsme vyšli, tak se za námi objevil autobus plný arabských turistů, takže běžíme zpátky. Na sedačky už se nevejdeme, o to větší zábava byla řidičova jízda. Zatáčky do serpentin doslova řezal. Po příjezdu musíme šlapat do kopce cca 15 minut na lanovku. Ta má sklon až 50 stupňů a stoupáme s ní až do výšky cca 1640 metrů. Výhled na skalní stěny, nebo naopak do údolí je prostě nádherný. Po výjezdu je to ještě kus cesty, kolem 20 minut. Musíme si máknout, protože za chvíli začíná prohlídka. Pak už je jen poslední záložní.
Tak jsme to nestihli a čekáme 45 minut na poslední prohlídku. Alespoň máme čas se nadlábnout a kochat se zdejším výhledem. Ke vstupu do jeskyně často vlétávají ptáci, kterým obsluha občas dá kus chleba. Před vstupem se ještě ptáme, jestli bychom si tu někde mohli nechat bágly. Že jo, ať je tady někde necháme ležet, že to nikdo neukradne. Sice z Čech trochu nezvyk, ale zavazadla tedy jen pohazujeme k zábradlí.
Otevírají bránu do největší ledové jeskyně na světě. Hned nás zavane chladný vzduch. V jeskyni je, kdo by to byl čekal, celkem zima. Aby se maximálně redukovalo tání ledu, tak se zde nepoužívá žádné elektrické osvětlení, někteří tedy dostávají lucernu a průvodce používá speciální svíticí tyčky. Někteří arabáči, kteří to riskli jen v jejich hábitech a sandálech to na posledním možném místě vzdávají a jdou zpět. Návštěva trvala něco kolem hodiny a celkově jsme překonali asi 120 metrů, co se týká vertikálního směru. Škoda, že se zde nesmělo fotit (což tedy Arabové nějak nedodržovali). Zpátky zase podstupujeme cestu k lanovce, cestu lanovkou, cestu od lanovky, serpentiny a zase na vlak. Jedeme si prohlédnout večerní Salzburg.
Po Salzburgu se jen tak touláme a prohlížíme si toto pěkné město. Samozřejmě hledáme i kešky. Protože se nám během výletu do Francie nepodařilo odlovit Německou kešku, využíváme toho, že jsme kousíček od hranic. Nasedáme do MHD, jedeme na první zastávku za hranicemi ve městě Freilassing, běžíme ke kostelu, v rychlosti nalézáme mikrovku a běžíme zpět na zastávku. Stihli jsme ten samý autobus, co jen dojel na konečnou a otočil se zpět. Řidič na nás trošku koukal a dokonce jsme si museli koupit další lístky.
Den čtvrtý: Extáze.
Ze Salzburgu jedeme rovnou do Vídně, naše poslední místo tohoto výletu. Ve Vídni jdeme nejdříve navštívit Schönbrunn. K tomuto zámku asi netřeba nic říkat. Je to tu moc krásné, rozlehlé nádvoří a parky, pěkné místo na relaxaci. Po prohlídce jdeme najít restauraci s eine wiener schnitzel mit kartoffelsalat naším oblíbeným způsobem - nasednout na MHD a doufat, že na něco narazíme. Najít restauraci naštěstí nebylo tak těžké a po obědě jdeme vyzkoušet atrakce v Prateru. Jdeme na všechno možný, na různé horské dráhy, každopádně, nejvíce nám dala zabrat Extáze - takový brutálnější twister. To bylo poprvé, co mi po nějaké atrakci fakt bylo špatně a litoval jsem toho, že jsem se napil té koly. Ještě trochu zmatkování v tom, jak se dostat co nejlevněji do Prahy a hurá domů. Tschüss.
